Proč o tom teď tak přemýšlím? Možná mě k tomu přivedlo to, že jsem v poslední době narazila na blogy bulimiček a byla jsem totálně zděšená, jak takové onemocnění probíhá. A když jsem viděla fotky nádherných holek, které si myslí, že jsou tlusté, prostě mi z toho bylo na nic, jak se někdo může tak trápit.
Když jsem se ale zamyslela nad sebou, tak mám pocit, že občas i já procházím takovými stavy, akorát to u mě naštěstí nemá takové fatální důsledky.
V pubertě jsem si prošla obdobím, kdy jsem měla pocit, že musím být dokonalá ve všech oblastech, závodně sportovat, hrát na hudební nástroj, mít výborné studijní výsledky a k tomu být krásná, což se u mě rovnalo být štíhlá. Tak jsem začala nesmyslně dietařit, až to odnesla játra a já se musela zastavit, protože tak by to dál nešlo.
Na vysokou školu jsem se bála, protože jsem si říkala, abych tam byla dostatečně dobrá mezi všemi těmi "chytrými". Pak jsem na té škole byla, docela se mi i dařilo, ale stejně jsem si pořád nepřipadala dost dobrá a školou jsem se docela prostresovala. A proč vlastně? Ani nevím, vždyť jsem nikdy nebyla ani žádná kariéristka.
Dnes už mám všechna tato období za sebou. Dnes jsem hlavně máma, která by udělala maximum pro své dítě. Ale i v těchto oblastech začínám mít ty pochybnosti. A ptám se sama sebe, jsem dobrá máma? Občas to děsně nestíhám, vařit, uklízet, hrát si s malým, nakupovat a zajišťovat celý chod domácnosti. Naopak mám výčitky, že bych měla omezit vysedávání na počítači, místo toho víc cvičit. Jenže bývám dost vyřízená z procházek a celodenního kolotoče. A vlastně nevím, kdy už je to skutečná únava a kdy ještě výmluva.
Takže jsem došla k závěru, že člověk pořád nad něčím nesmyslně pochybuje. A je to škoda. Člověk by si měl užívat každou maličkost v životě a být rád, že má ty své blízké, je zdravý a to že někde je o jeden špéček na těle víc nebo že zrovna jsme nestihli něco uklidit nebo že se v té škole něco nepovedlo nebo že nás v práci někdo totálně otrávil. To je všechno hrozně pomíjivé.
Jéé pardon, jsem se trochu rozkecala asi o něčem jiném, než jsem chtěla. :-))
Sýrové tyčinky vznikly opět jako pokus nabídnout našemu skoro ročnímu synovi nějakou novinku v jídle. Recept jsem našla na stránkách vaříme dětem. V sýrových tyčinkách není vůbec žádná sůl. Pokud jste někdo hodně na slané, tak si je můžete ještě dosolit, ale takto jsou aspoň zdravější. :-)
Našemu malému teda moc nejely, jako ne že by mu nechutnaly, jen na něho byly moc tvrdé, tak je tolik nechtěl. Takže zase skončil na rohlíku. :-))
Ale nám dospělákům chutnaly. :-)
Suroviny:
- 175 g polohrubé mouky (použila jsem cca 130 g polohrubé a 45 g hladké jáhlové mouky),
- 75 g másla,
- 115 g nastrouhaného sýra (použila jsem Eidam 30 %),
- 1 žloutek.
- Mouky vsypeme do mísy, přidáme máslo a zpracujeme, aby těsto připomínalo drobenku.
- Pak vmícháme nastrouhaný sýr a jeden žloutek.
- Vytvoříme hladké těsto, nejlépe to jde rukama. Podle potřeby přidáme trochu vody. Já jsem dala cca 4 polévkové lžíce.
- Mírně vypracujeme a na pomoučeném vále rozválíme na obdélník, ze kterého pak krájíme proužky nebo čtverce, jakékoliv chcete tvary.
- Pečeme dozlatova v předehřáté troubě na 200 stupňů cca 10-15 minut.
A ještě jednu bonusovku jen tak mimo všechna témata. Můj manžel je kutil, má malou dílnu a dost věcí ho zajímá. Má ženu, která mu občas s kutěním pomáhá. A tak vzniklo pískoviště, pro to naše malé dítě, aby si mohlo hrát. Tatatatádádádá tatatatádádatátá :-)
Tenhle můj příspěvek byl trochu netradiční, vadí to??
